Oldřich Tichý

V generaci, kterou spojujeme s nástupem postmoderny, patřil Oldřich Tichý zprvu k těm méně nápadným. Zúčastnil se až dvou závěrečných Konfrontací a byl členem méně významné skupiny Most, jejíž vznik lze dát do souvislosti s dobovou tendencí ke skupinovým vystoupením, kterou odstartovali Tvrdohlaví. V roce 1988 měl první samostatnou výstavu v tehdy důležitém prostoru neoficiální kultury – v pražském Kulturním středisku Blatiny. Ještě předtím, v roce 1987 odešel s čerstvě založenou rodinou na venkov do malé vesnice Dojetřice v řídce osídlené oblasti Posázaví – do statku, který patřil rodině jeho ženy. K tomuto zásadnímu kroku ho předurčovalo jeho osobní založení stejně jako rodinné kořeny spojené s prostředím Valašska.

Odchod z centra se ukázal jako zásadní moment pro definitivní krystalizaci jeho vlastního výtvarného stylu nedílně spjatého s venkovským prostředím. Základním prvkem autorova malířského slovníku se stal abstraktní, imaginativně cítěný objekt zobrazený ve své rustikální materiálovosti na neurčitém plošném pozadí. Inspiraci Tichý čerpá právě z prostředí, kde žije; najdeme tu motivy jako zčernalé dřevo stodol, spleť větví nebo rezavá pletiva. S tím koresponduje typická tlumená barevnost v hnědavých, stříbřitě šedých a šedomodrých tónech někdy kombinovaná s jasnou azurovou modří nebe, jako tomu je například na jeho raném programovém obraze Žiju sám ve zdejších lesích (1988).

Soustředěnou práci v jeho vlastním azylu umělcovi umožnilo i to, že jako jeden z mála českých výtvarníků se už velmi brzy po roce 1989 dostal do stáje zahraniční galerie – antverpské Galerie Dijkstra. Tyto dva aspekty, tedy že si programově zvolil pozici solitéra žijícího mimo centrum a že měl zároveň zaručen stálý odbyt prací v zahraničí, stály za tím, že se Tichý v českých výstavních síních dlouhá léta objevoval spíše střídmě. Spolu s jistou výlučností jeho tvorby to dále vedlo k tomu, že interpreti někdy hovořili o autorově vymezování se vůči jádru své generace, které se přihlásilo k internacionální postmoderně (například Ivona Raimanová v roce 1992 v katalogu náchodské výstavy píše o jeho „… nedůvěře k módním, všepohlcujícím tendencím“), a zároveň o navazování na lokální tradice „[…] českého neortodoxního surrealismu, např. Františka Janouška nebo Bohdana Laciny“ (Jana Šálková v katalogu výstavy ve Špálově galerii, 2003). Do jisté míry jsou tato tvrzení pravdivá, zároveň však ale nelze zapomínat, že práce Oldřicha Tichého svou znakově-symbolickou povahou velmi dobře zapadají do širších souvislostí české postmoderny.

Oldřich Tichý. Retrospektiva. Text Ludvík Ševeček. Katalog výstavy v KGVU Zlín, 2006

Oldřich Tichý, Já a Ty. Texty Jana Šálková, Radan Wagner, Ivan Neumann, Oldřich Tichý. Katalog výstavy v Galerii Václava Špály, 2003

Oldřich Tichý. Obrazy. Text Ivona Raimanová. Katalog výstavy ve Státní galerii výtvarného umění v Náchodě, 1992.

Oldřich Tichý, Já a Ty. Texty Jana Šálková, Radan Wagner, Ivan Neumann, Oldřich Tichý. Katalog výstavy v Galerii Václava Špály, 2003