Josef Ledvina

Zatímco českému umění „zlatých šedesátých“ se od roku 1989 dostává soustavné pozornosti, následující dvě normalizační dekády na takovou míru zájmu stále ještě čekají. Během více jak třiceti let od Sametové revoluce se již podařilo představit tvorbu jednotlivých výrazných osobností nebo skupin tzv. neoficiálního umění. Co zde ale stále markantně chybí, je zhodnocení a ucelený přehled vývoje a tendencí celého období 70. a 80. let, včetně právě mnohdy opovrhovaného umění „oficiálního“. Jedním z mála historiků a teoretiků umění, který se tomuto neprobádanému tématu dlouhodobě věnuje, je Josef Ledvina. Prostřednictvím svých textů se na danou problematiku navíc snaží dívat novým pohledem, nezatíženým roky opakovanými schématy.

První badatelský pokus o uchopení politicky, kulturně i společensky obtížného období učinil již roku 2010 ve své magisterské práci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nazvané „České umění kolem roku 1980 z pohledu kulturní sociologie“. Ledvina v textu na oficiální umění nahlíží prizmatem „pole kulturní produkce“ Pierra Bourdieua. Díky zvolenému přístupu založenému na teorii tohoto francouzského sociologa se pak mohl ptát a hledat odpovědi na to, co to vlastně oficiální normalizační umění bylo a jaký mělo vztah k umění tzv. neoficiálnímu. Druhou tematickou rovinu práce tvoří samotná role umělce v socialistické společnosti a v hierarchii státem kontrolovaného umění. Autor pomocí tezí z Bourdieuovy metody došel k přesvědčení, že zažitá a mnohdy až dogmaticky opakovaná polarita oficiálního a neoficiálního umění nemusí být nutně správná. Vlastním důsledkem striktního dělení jednoho od druhého je zjednodušení celkové situace a eliminace skutečnosti, že oba póly se vzájemně prolínají. Ledvina se snažil vyhnout klasickému třídění, a nabídnul tak jiný přístup k tvorbě některých umělců 70. a 80. let.

V roce 2010 svůj zájem o dané období rozvíjel i jinak, a to v pro něj nezvyklé roli kurátora výstavy Normalizační galerie, kterou společně s Pavlem Vančátem připravili v Galerii Klatovy/Klenová. V doprovodném textu „Umění (ne)angažovat se“ se kurátoři snaží přijít na to, kdo vlastně byl onen tolikrát opakovaný „oficiální umělec“ na přelomu 70. a 80. let, a na příkladech pak přibližují, s čím se umělci snažící se o fungování v rámci tehdejší kulturní politiky museli potýkat.

Zájem o období normalizace u Ledviny logicky vyústil v ohledávání terénu postmoderny v tehdejším Československu. Ta se u nás objevila nejprve jako teoretický pojem v polovině 80. let, a to díky Janě a Jiřímu Ševčíkovým, kteří při jejím pronikání mezi české a slovenské umělce tvořili hlavní osvětový kanál. Postupně se zájem o postmodernu rozšířil i mezi další kunsthistoriky a umělce, jako byl Egon Bondy, Josef Kroutvor, Vladimír Skrepl nebo Josef Hlaváček. Tím se interpretace pojmu značně rozšířila, ale i zamlžila. Ledvinovi v textu „K historické pravdě postmoderního umění“ z roku 2013 nešlo ani tak o to vypátrat, kdo měl pravdu, jako spíš nabídnout přehled názorových stanovisek.

V době, kdy tento text psal, pracoval již zároveň na své dizertaci „Postmoderna v Čechách – Teorie v praxi / Praxe v teorii“, kterou dokončil v roce 2019. Jak již sám název napovídá, Ledvina se na pozadí teoretických textů snažil zjistit, jak se u nás postmoderna projevila v samotné umělecké praxi a jaké byly rozdíly mezi tím, co psali teoretici, a tím, co umělci skutečně vytvářeli a jak svá díla následně také prezentovali. Systematicky zde rozebírá dobové kulturní vlivy nebo rozdíl mezi generací umělců 60. let a tou, která na scénu nastoupila v 80. letech. Postmodernu chápe v širokých souvislostech jako dobové klima odrážející celkovou změnu společenské nálady projevující se v obecném uvolnění energie a odrážející se v hudbě, módě, divadle i ve výtvarném umění. Přes ranou, „divokou“ a druhou, konceptuální fázi postmoderny se dostává až k jejímu konci, kdy se po roce 1989 do té doby společné cesty teoretiků a umělců vlivem událostí i osobních preferencí rozdělily.

Ledvina se již během studia stal redaktorem časopisu Art+Antiques, kde od roku 2017 až do konce 2020 působil jako šéfredaktor. Od roku 2014 vede na FAMU seminář Teorie fotografie, kde přednáší v rámci kurzu Historie a teorie fotografie. Teoretický zájem o fotografii uplatnil i v textu „Dělat z lidí sochy: Minutovky Erwina Wurma“ v knize Fotografie/socha/objekt z roku 2017.

2011–2019
Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, doktorské studium (PhD.), práce na téma Postmoderna v Čechách – Teorie v praxi / Praxe v teorii

2003–2010
Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, magisterské studium, práce na téma České umění kolem roku 1980 z pohledu kulturní sociologie

2017–2020
Šéfredaktor měsíčníku o výtvarném umění Art+Antiques

2014–dosud
Externí spolupráce s KF FAMU – vedení semináře Teorie fotografie, přednášky v rámci kurzu Historie a teorie fotografie

2013–2015
Redaktor měsíčníku o výtvarném umění Art+Antiques

2010–2011
Redaktor čtrnáctideníku Ateliér

2010
Normalizační galerie, Galerie Klatovy / Klenová, Janovice nad Úhlavou

Stati v odborných časopisech, monografiích a sbornících:

2017
Dělat z lidí sochy: Minutovky Erwina Wurma, in: Tomáš Dvořák (ed).: Fotografie/socha/objekt, AMU, Praha, str. 87-101

2016
Tendence, encyklopedie, rodina, in: Galerie H , Archiv výtvarného umění, Kostelec nad Černými lesy, str. 30-37

2013
K historické pravdě postmoderního umění, in: Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny, 15, s. 20-33

2010
České umění kolem roku 1980 jako pole kulturní produkce, in: Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny, 9, s. 30–54
Normalizační galerie / Akvizice 1970-1989, Galerie Klatovy

Články, média, internet:

2020
Přesýpání písku v MoMA, in: Art + Antiques, 2, s. 74-79

2019
Světové muzeum Vojty Náprstka, in: Art + Antiques, 10, s. 44-51
Brněnský Boudník, in: Art + Antiques, 6, s. 33-43

2018
Osudovky Jiřího Koláře (K výstavě v paláci Kinských), in: Art + Antiques, 7/8, s. 14-21
Český mýtus Hynka Martince (Martincova Cesta na Island ve Šternberském paláci), in: Art + Antiques, 6, s. 88-89

2017
Dvojí hra Františka Skály, in: Art + Antiques, 4, s. 52-54
Populární Kintera (Krištof Kintera v Rudolfinu), in: Art + Antiques, 10, s. 10-16
Before Picture, in: Fotograf, 17, 30, s. 106-107

2016
Normální šílenec (K retrospektivě Stana Filka v SNG), in: Art + Antiques, 2, s. 74-79
Květy zla, in: Art + Antiques, 15, s. 74-77

2015
1, 2, 3, 4, 5 (Cena Jindřicha Chalupeckého v Brně), in: Art + Antiques, 11, s. 97-98
Na okraji textů a obrazů (Rozhovor s Karlem Císařem), in: Art + Antiques, 4, s. 28-35
Malíři v SRN, in: Art + Antiques, 9, s. 76-79

2014
Ateliér reálné virtuality (Rozhovor s Martinem Zetem), in: Art + Antiques, 5, s. 30-37
Lyrický subjekt Kovanda (K výstavě v Domě umění města Brna), in: Art + Antiques, 3, s. 10-15

2013
Bouřlivá všehochuť (Rozhovor s Jiřím Načeradským), in: Art + Antiques, 9, s. 26-33
Stínový Mánes, in: Art + Antiques, 6, s. 8-9
Karla Black, in: Labyrint revue, 33-34, s. 121-130

2012
Co dělá umění věčným? In: Ateliér, 25, 4
Carol Bove, in: Labyrint revue, 31-32, s. 122-130

2011
Text ke čtení/tex ke koukání, in: Ateliér, 24, 4
Výtvarnost/Konceptualita, in: Ateliér, 24, 13, s. 6

2009
Hlava, in: Ateliér, 22, 1
Konečné možnosti, in: Flash Art, 3/13, s. 57
Scholastické umění, in: Ateliér, 22, 3, s. 5

2008
O aktivismu v umění – Meze tolerance a Kolektivní identita, in: Flash Art, 2, 52
Současný český kubismus?, Ateliér, 7, s. 7