Vladimír Boudník: Národům!

Národům! Č. 1 1947. X.

Nedávno několik odrostlých pacholků ukradlo ze statku malého psíka. U starého lomu jeden z nich přišel na nápad, že by si ho mohli vycvičit, shodli se na jmenu a aby mu pes uvyknul popustili řetěz, zavolali na něho a když na volání nereagoval trhali jím směrem k sobě až se čokl svalil. Padl však tak pitomě, že se praštil o hranu kamene do oka, které mu vyteklo a rána počala krvácet. Pes sebou házel bolestí a snažil se z malého obojku vyvléknout, nešlo mu to. Počal se dusit chrchlavě sípal a vyvaloval komickým způsobem oko, jež měl zdravé a které slzelo, do prázdna. Je jasné, že takto zmrzačený pinčl neměl již valnou cenu. Jeden z mužů ho nakopnul do břicha, že se zavytím nadletěl - jiný mu vykloubil čelist a vyrazil zuby; to již psa obklopila většina přítomných a strefovali se do vořecha kameny. Ten se točil, vyl, prskal krev a poskakoval po třech nohách. Jednu měl zlomenou a směšně ohnutou na obrácenou stranu -ten co ho držel, křiknul na druhy, aby mu ho najednou neubili; zatížil řetěz balvanem, vyjmul nůž, přiblížil se ke zvířeti ze strany - na niž neviděl, pěstí ho obrátil břichem vzhůru a toto mu rozpáral. Pes vypískl jako dítě a začal s nářkem chňapati po ráně ze které se cpaly ven střeva. Jeden z kluků, který stál opodál s úsměvem rozpačitého blbce na výzvu druhů se přiblížil také a podrážkou svých bot rozmělňoval vnitřnosti na kaši. Pes ztichl, položil se na bok a přehlédl naposledy tlupu trýznitelů.

Doufám, že jsi člověče prožil ryzí soucit nezkurvený starostí o vlastní osobu. Je to smutné, že ti člověk musí prostřednictvím zvířete podávat obraz o utrpení statisíců, kteří zhynuli v poslední válce a byli přece lidmi jako ty. Když vidíš přejeti člověka - nelituješ toho, že trpí, nýbrž se zbaběle děsíš, že by něco podobného mohlo potkati i tebe. Utrpení druhého ti pouze připomíná možnost utrpení tvého. Pod podobným dojmem obdarováváš žebráka a pokrytecky kupčíš s vesmírem a Bohem. Aplikuji to vše proto na ojedinělých příkladech, protože tvůj omezený neumí pochopit utrpení masy lidí, ač tato masa se skládá z jedinců. Lituješ zašlápnutou květinu a o několik metrů dál jdeš klidně přes louku a zničíš podobných květů stonásobek. Takováto zprzněnina tvého mozku ti dává sílu sednout do bombarďáku, vrhat bomby, šrapnely a trhat desetitisíce organismů. Čím více mrtvých, tím vyrovnanější svědomí; že ano vlastenče – mechanisme, páko!! Stáváme se generací neuvědomělých nohsledů, pausákových kopírovačů – hrajeme si na individualisty a jsme zatím stereotypním opakováním jeden druhého; jsme nabubřelí frázemi, závistiví. Když nemůžeme žádané věci dosáhnout, raději ji vidíme zničenou. Jsme pokrytečtí, užvanění,- bojujeme a zmíráme pro vlastní duševní pohodlí, ale tvrdíme, že to vše činíme pro blaho svých dětí. Haníme sami sebe v předtuše vlastní nemohoucnosti s vědomím, že když úkol zkazíme, okolí nás pro naši „skrovnost“ omluví – přemýšlej každý sám o sobě, přestaň být tupcem a nezapomeň, že jsi život!

Č. 2 1947. X.

Národům!

V prvém listě jsem psal, že si neplodně hrajeme na individualisty. Avšak v tom poměru jak se snobsky povyšujeme, není na nás nic tak zvláštního. To naše přísně tajené „soukromí“ je ubohá hráz vybudovaná na samolibé netečnosti a hlupctví. Uvědomte si, že civilisace, technika a rostoucí zalidněnost vhání myšlení celého světa do jediného bodu. Nejsilněji se projevilo stádovnictví , ovšem negativně, v poslední válce. Prožili jste sami na sobě toto hnutí milionů idiotů , tu tupou a zvrhlou pudovost samců a samic. Naše doba nám umožňuje vyžíti myšlenkové proudy v několika měsících, oproti minulosti, kdy podobné procesy trvaly i tisíciletí. Proč té možnosti nevyužít ku svému dobru? Širokým masám schází průkopnické zanícení; je to pochopitelné neboť vědy se stávají v hrubých obrysech hotovými celky a naprosto minula doba kdy člověk zbavený středověké tuposti vůči „civilisaci“, v našem slova smyslu, tvořil v neomezeném množství ryze nové hodnoty. Musíme si uvědomit, že tento vývoj nemůže jíti věčně .Jsme pouze organismy a nikoli nadpomyslné abstrakce.

Není divné?, že ač je každý z nás přesvědčen o své vnitřní čistotě, vychází výsledná síla od lidského kolektivu v podobě hnisavého nádoru zla?! Není!! Toto zlo vyvolává přebytek gaunerství, které pokrytecky v sobě zapíráme. Jsme zrůdní – dvojsmyslní i v konání dobra.

– Obdaruj „žebráka“. Nuzák - omylem, - děkuje jinému člověku. Ty to vidíš. Teď se pozoruj!!! – Svou žárlivost, bolestnou lítost, své zneuznání; chce se ti řvát – „To já ti dal almužnu!“ – Vidíš kolik sprostých myšlenek tě napadá? Přiznáváš, že jsi chtěl obdarovat sám sebe? Svoje svědomí?!

*Vysvětli sám sobě, proč si udržuješ přátelství na všech stranách jen tím, že pomlouváš a zesměšňuješ nepřítomné lidi, kterým se budeš zítra stavět do očí a lézt do zadnice? Jsi chudák, užvaněný občánku! Nevadí ti, že pomlouvaní si půjčují podobně i tvoji „nedotknutelnou“ figuru?

*Tato vlastnost lidské společnosti je parasitem živeným kretenským vnitřním povyšováním sebe sama s vnější grimasou charakterního člověka.

Č. 3 1947 - 29.X.

Národům!

Když se narodí gorile mládě, stane se z ní krvežíznivá, sobecká samice, která zabíjí již z pouhého pomyšlení, že by mohl jiný tvor jejímu mláděti ublížit – nemůže jinak, neboť po svých předcích zdědila pud sebezáchrany a nikoli „vhodné prostředí“ v němž by mohla od podobného počínání upustiti.

Ač toto vhodné prostředí obklopuje nás lidi, jsme přesto mnohokrát zrůdnější nežli uvedené zvíře. Máme civilisaci, chvílemi i kulturu a podívejme se na sebe. I ty matko! Dáváš světu dítě v domnění, že z něho vyroste bůh, byť i na úkor jiných. Nad tvé dítě není. Učíš jej velikášství, sobeckosti a pocitu nadřazenosti. Aby jsi je zachránila před smrtí, obětovala by jsi s radostí tisíce životů dětí cizích.

Řekneš:„Pochopitelně“, ale zapomínáš, že podobně usuzují všechny matky. I tvá přítelkyně, přesto, že se nad tvým „robátkem“ rozplývá, jako ty nad jejím.

A kdyby se ocitla ona v naznačené situaci, tu by tvoje dítě nebylo již bohem, ale bylo by mezi tisíci obětovanými a v očích tvé přítelkyně pouhým žvancem bezcenného masa – jímž by vykoupila život dítěte svého. Tento váš myšlenkový pochod, sobecké matky, prakticky uskutečňovaly bez rozdílu, doposud všechny válčící národy. Vidíš, ženo, onen harmonický souzvuk války a tvého nitra? A můžeš se potom divit, že svět je stále jediná krvavá slitina?!—Nemá-li se lidstvo opět zvrhnouti v krvavou orgii – vyžaduje se od každého jedince i národa mnohem více, nežli přeexponovaný pud sebezáchovy a lásku ke vlastní krvi neb „rase“.

Uvedený pud vytváří naopak atmosféru, v níž se dějí, při dnešním technickém pokroku milionkráte větší zhovadilosti nežli tehdy, kdyby tento pud byl omezen na minimum. Uvědomte si již jednou, že dnešní generace se nachází v roli dědiců; a to: jak po stránce materielní, tak i po stránce duševních statků. Jdi člověče do knihoven a studuj - zjistíš, že to, co ti zatemňuje tvůj „civilisovaný mozeček“, bylo již před tebou vyřešeno stokrát. Budeš mít potom daleko méně důvodů hráti si na nadřazeného, zneužívati pokroku k provádění lumpáren a nechati se k lumpárnám zneužívat.

Č. 4. 1947- 1.XI.

Národům!

Bylo řečeno: „Buďme hrdi na to, že žijeme v době, jako je naše.“

Ano, „krásná doba“!

Doba dvojsmyslnosti, neřestí a hromadného ničení.

Doba, kdy spokojenost jednoho je vykupována nespokojeností a neštěstím jiných.

Doba „komediantů“ a blbečků, kteří si hrají na objektivní.

Doba „Spasitelů“ zástupů.

Doba, v níž je nenávist pojítkem lidských společností.

Doba, ve které se veškerá špína, potměšilost a nejistota ztlumuje anekdotou.

Doba, v níž je každý více, nežli druhý.

Doba, kdy v každém vojáku se skrývá nadutost důstojníka a v „nuzáku“ panské choutky.

Doba politického žvanění, neplodného pro život a doba prestižní neústupnosti.

Doba ztracené rovnováhy života...

Jsme prospěchářsky ubozí, pokrytečtí i v nazírání na kulturu i ve snaze podporovati umělce. Nedáváme jim almužny proto, že uznáváme jejich díla, ale proto, že se chceme odlišovat od generací minulých, které jsme poplivali pro jejich nezájem o tehdejší současné výtvarníky.

A tudíž se obáváme, že by generace příští podobně znečistily i nás. – Myslíte, že naše vychytralost stačí k jejich oklamání? Mýlíte se nohsledové! – Mamon vás před plivanci neuchrání. Lpí na něm již přespříliš krve. Je čas aby jste jej nahradili lidstvím!

Č. 5. 7. XI. 1947

Národům!

Lidé, položíte-li si otázku, kde začíná a kde končí vesmír, pociťujete, že se ve vašem mozku vytváří clona tuposti a nikoli žádaná odpověď. – Podobně; řeknete-li slovo válka, vznikne ve vás nejasná představa něčeho obludně zrůdného, co nemůže váš civilisovaný mozeček obsáhnouti.

Nyní posuďte další zhovadilost svých nedokonalých mozků – dovíte se, že v poslední válce přišlo o život „něco“ přes 15 milionů lidí. Chápete, že i toto „něco“ je tisíce a tisíce umučených jedinců?!

Chápete svoji zrůdnost, když vás rozechvěje slovo „Lidice“, nebo 50 popravených amerických letců a toto „něco“ je pro vás pouze jako přívažek od řezníka, jež sice spolupůsobí na váze zboží, ale který necháte ledabyle přilepený na papíře a bezmyšlenkovitě vyhodíte?

Pochopte, že dnešní doba umožňuje jedinci, aby pouhým trhnutím páky zabil 100 000 lidí. Po zjištění této skutečnosti se kladou na každého z nás mnohem vyšší morální požadavky, nežli to, aby lpěl na pouhých symbolech, ve jménu starých symbolů páchal zlotřilosti, které se vymykají z mezí jeho chápání a nutí jej obcházet nedostatek svého mozku tím, že si volí symboly nové.

Před několika desítiletími byli průměrní lidé ubohá pověrčivá individua, utvářená omezeným okolím a zneužívaná několika jedinci s větším rozhledem. Když vypukla válka, neslo odpovědnost za ni, těchto několik jedinců. Je to pochopitelné, neboť jim podřízená masa lidských tvorů neměla v mozcích buňky, jež by vyvolaly potřebu, spontánně se válce vzepříti.

Oproti tomu, v současné době, nese zodpovědnost na válce každý z nás. Vynálezy umožnily, že dnešní průměrný člověk je utvářen vlivy z celého světa. Pozorujte, jak této výhody užíváte. Každý z vás mamonářsky hrabe, plivá po druhých a má okamžitě zkrvavené oči závistí při sebemenším úspěchu svých bližních. V dobách minulých bylo takových, jako jste vy, malé procento a zneužívaných, kteří na tuto menšinu dřeli a vyhovovali jejich vrtochům, bylo nespočetné množství.

V dnešní době jste vyděrači všichni – plných sto procent. Každý z vás se snaží urvati ze života pro klid svého nenasytného svědomí tisíckráte více, nežli může životu dát; a když jsme si zvolili již měřítkem všeho peníze, je jasné, že při takovémto počínání vzniká ve vaších mozečcích dojem, že se ve světě vytváří úpadkový schodek. K tomu jste tak sprostí, že svalujete vinu za tento schodek vždy na toho druhého a vyrovnáváte jej jeho krví – při vzájemné podobnosti by jste mohli klidně podřezati sami sebe, když už chcete „zlo“ napravovati smrtí!

Některé body, které se na lidech vyžadují:

Přiznejte své nedostatky, vybředněte z politikaření, poněvadž jste se v tomto směru dostali do stavu, v němž se neplodně hádáte ze zaujatosti a z prestižních důvodů. Jste již z toho tak zmateni, že si nevidíte do úst, belháte za přítomností a otravujete jedem svých zkornatělých mozků nejmladší generace, které nemají vůbec potřebu ani povinnost, bíti se za věci, jež již mnohokráte propadly a pro množství prolité krve ztratily již dávno právo na existenci.