Češství

Ve svých dokumentárních fotografických projektech Tomáš Pospěch dlouhodobě zkoumá socio-kulturní otázky spjaté s tématem češství s přesahem do konceptuálních až subjektivně-meditativních poloh. Klíčovou roli v tomto zkoumání zaujímá ucelená vizuální studie podstaty českého národa nazvaná jednoduše Češství (2004–2014). Nekomplikované fotografie zachycují jádro toho, co je nám důvěrné známé a každodenně nás obklopuje, ačkoli v prostředí velkých měst pomalu mizí – vidíme turka naservírovaného do skla na umělohmotném ubruse, řízky v ubrousku, koblihy a kakao, šumperák, venkovské fotbalisty, chaty, hasiče (...). Mezi zachycenými protagonisty lze vysledovat zažité vzorce oblékání i dekorování, které, byť mnohdy působí jako z minulého století, autor nijak kriticky nehodnotí. Deset let trvající projekt zároveň zosobňuje esenci všech dalších Pospěchových cyklů – ať už vznikly paralelně s Češstvím, posléze nebo dříve. 

„Vypisoval jsem si témata spojená s češstvím a rozmýšlel, zda se dají vizualizovat. Z toho vznikl seznam jednoho sta motivů. Některé obligátní – jako pivo, knedlíky nebo státní vlajku – jsem si předem zakázal, protože to bylo příliš očekávatelné. V nich podle mě podstata češství netkví, to je mnohem zasutější, komplikovanější. Pak jsem jednotlivé vybrané motivy fotografoval stále dokola, než se profotografovaly k definitivnímu tvaru.
Třeba ‚český turekʻ: přijdete do restaurace, ideálně čtyřky, začnete si povídat s číšníkem a přemluvíte ho, aby zkusil uvařit to, o čem si myslí, že je ideální ‚český turekʻ. Donese vám ho na bílém talířku, v duralové skleničce, se dvěma kostkami cukru – jedna je položená na hranu a jedna normálně; k tomu donese lžičku s nápisem RaJ a položí to na umělohmotný kytičkovaný ubrus. Takhle mám asi deset turků a z nich jsem vybral relativně ideální variantu.“
(Tomáš Pospěch v rozhovoru s Evou Jarešovou pro ČT Art, Tomáš Pospěch: Nelákalo mě být uzávorkován ve světě černobílé momentky, 2020)