Eliška Konečná

Eliška Konečná patří do mladé generace umělkyň, pro které je charakteristický návrat k rukodělnosti a také důraz na význam materiálu, s nímž pracují. V jejím případě jde především o textil a dřevo, z nichž vytváří objekty, reliéfní textilní obrazy a celé instalace. Původně se věnovala malbě, kterou v letech 2015–2020 vystudovala postupně v ateliérech Jiřího Sopka, Michaela Rittsteina a Roberta Šalandy a Lukáše Machalického na Akademii výtvarných umění v Praze. Určitým mezníkem pro její tvorbu byla stáž v Holandsku na Královské akademii výtvarného umění v Haagu (KABK Den Haag), kde vznikl její první vyšívaný obraz vycpaný vláknem – tento způsob práce totiž nadále rozvíjí až do současnosti. Ve svých předchozích dílech autorka zachycovala prostor kolem sebe, intimní prostor (pokoj, byt), v němž se pohybujeme. První „polštářovitý“ obraz, jenž se vydouvá do prostoru, zobrazoval mapu tohoto každodenního pohybu, kterou máme svým způsobem vepsanou v hlavě. Abstraktně působící dílo tak bylo ryze konkrétním záznamem všitým do látky.

S intimitou prostoru, v němž se cítíme doma a v soukromí, s jeho obýváním i sdílením pracuje Eliška Konečná po celou dobu své tvorby. Toto téma se tak vepsalo i do její diplomové práce, se kterou v roce 2020 absolvovala na AVU. Důležitým aspektem její práce se stala tělesnost, a to na více rovinách. Tělesnost se tak například explicitně tematizuje ve velkoformátových vyšívaných textilních obrazech, na nichž vidíme stylizované figurativní výjevy, různě propletená lidská těla nebo jejich části. Tělesnost je zde ještě podtržena hmotou – reliéfem vzniklým vycpáváním výšivek, což haptičnost těchto děl akcentuje. Ty tak vyzývají k dotyku a svou dynamičností získávají až barokní vyznění: zachycují existenční soužití, které může být jak harmonické, tak i ve vzájemné rozepři či souboji, přičemž hranice mezi těmito dvěma póly je někdy jen těžko rozeznatelná. Tělesnost se dále odráží také v dřevěných vyřezávaných objektech, které lidské tělo nezobrazují, odkazují ale k jeho přítomnosti. To se týká například paravánů, v nichž umělkyně zkombinovala textilní obraz s dřevěným orámováním (Antagonismus Já TY, AVU 2020), kde se objevuje téma hranic sdíleného prostoru, ale také objektu s názvem Lavice (2020), který připomíná sedátko doplněné o vyšívaný polštář, nebo dřevěných „podrážek bot“, na nichž je vyřezáno slovo doma.

Významnou roli v tvorbě Elišky Konečné hraje povaha textilního materiálu, kdy autorka kromě světlého plátna pracuje i s jinými druhy látek. V současnosti používá především barvený samet. Trojici velkoformátových sametových obrazů s názvy Velký spánek, Velké jídlo a Velká koupel prezentovala v roce 2023 v pražské Polansky Gallery. Námět posledního z nich – koupajících se nebo vznášejících se nahých těl, jež na sebe navzájem reagují, gestikulují nebo se dotýkají sebe samých (jedna z ústředních postav si mačká na prso, z něhož teče mateřské mléko) – a také barevnost, kdy se temně modrá a zelená střídá s oranžovou a žlutou a dochází k efektu šerosvitu, to vše opět upomíná na barokní alegorické obrazy.

Celou instalaci na výstavě doplnil dřevěný objekt připomínající ohradu či zábradlí a jakési pítko na dekorativně vyřezané vlnité noze, z jehož dna se vynořuje lidský obličej (Fontána, 2023). Znovu se zde navzájem doplňují textilní a dřevěná díla, která ale mají – na rozdíl od monumentálních, robustně působících textilních obrazů – hravý a až surreálný charakter. Lidské tělo se doslovně promítá do dřevěných předmětů odkazujících k nábytku nebo užitému umění. Tento princip snad nejvíce vyniká v díle s názvem Nádoba plná slov (2023), jež bylo k vidění v eastcontemporary gallery v Miláně a jež představuje na třech vyřezávaných nohách položenou lidskou hlavu s otevřenými ústy naplněnými průhlednými kuličkami. Propojení reality a snu, všednosti a bizarnosti a zároveň i použití hravé, přímočaré metafory může připomenout klasická díla surrealismu.

V práci Elišky Konečné bychom takových odkazů našli spoustu. Sama umělkyně ovšem vychází zejména ze svého vlastního pozorování každodenního světa, inspiruje se běžnými situacemi nejen z prostředí domova, které následně pracně vyšívá do obrazů nebo vyřezává do dřeva.