Petr Pavlík

Tvorba malíře, kreslíře a sochaře Petra Pavlíka je po celou jeho tvůrčí dráhu velmi sevřená a koherentní, zkoumající do důsledků úzce vymezený okruh výtvarných problémů. Východiskem každé nové práce je pro něj nulový bod, v ideálním případě oproštěný od předchozí výtvarné a intelektuální zkušenosti. Větší roli než evoluce výtvarného názoru zde hraje opakovaný návrat k nevědomým obsahům, oživovaným specifickou formou tvůrčího automatismu. Výsledkem Pavlíkova způsobu malby, při němž v některých fázích tvorby otáčí plátnem tak dlouho, až zcela znejasní všechny potenciální významy, je „prostor poznání“ – krajina či labyrint v podobě struktury zaplněné aluzemi na empirickou skutečnost. Krajinami zachycenými v momentu zrodu nebo naopak apokalyptickými scenériemi zanikajícího světa procházejí postavy „Poutnice“– matky a plejáda deformovaných postav, „Vohnouta“, mutantů, hybridů a torzálních figur. Pavlíkův fyzický způsob malby, do jehož procesu mohou být zapojeny obě ruce, směřuje ke stavu úplného uvolnění, kdy by byl malíř jen „prostředkem, tělem, skrze které je malováno“. Základem pro Pavlíkovy rané práce, ale i pro celou jeho malířskou tvorbu, je kresba – monochromně pojaté bílé obrazy z druhé poloviny 70. let (Tápání, 1979) jsou velmi blízké nebarevným kvašům ze stejného období (Strom, 1977). Pavlík v této době rozvíjí téma subjektivně pojatého interiéru, předznamenávajícího postupnou entropii forem cílící k pozdějším obrazům zcela imaginárních prostorů. Pavlíkovy kresby i malby se ke konci 70. let plní fluidními nekonkrétními útvary, formy předmětů se rozpouštějí do podoby, která pro něj zůstane v různých obměnách aktuální až do dobrovolného zakončení malířské dráhy v polovině devadesátých let (Procesí Vohnoutů, 1982). Postupem času objevuje Pavlík při zachování znakovosti forem působivost výrazných barevných kombinací (Žlutá krajina, 1980). Před polovinou 80. let dochází k redukci prostoru, zploštění znaků a zhuštění do neuzavřených struktur, jejichž sofistikovaný řád vzbuzuje zároveň představu prvopočátečního chaosu (Labyrint světa, 1984; Živé / Rodící se znaky, 1993). Po tvůrčí pauze, kdy se věnoval převážně pedagogické a publicistické činnosti (většinou pod pseudonymem Pavel Petřík), se Pavlík vrátil k vlastní tvorbě až v roce 2008. Navázal na svůj cyklus sádrových objektů Fragmenty labyrintu (od r. 1976), výseků z potenciálně neomezené trojrozměrné struktury, na které mohl rozvíjet svůj dřívější koncept řízené vícepohledovosti a možnosti libovolného otáčení.

(selection)

Richard Drury (et al.), Petr Pavlík: Poutnice v labyrintu / Girl Pilgrim in the Labyrinth, Praha, Gallery 2010

Josef Kroutvor, Suterény. Vybrané kritické texty 1963-2000, Jinočany, H&H 2001

Milan Knížák – Tatiana Demčáková (eds.), Konec světa? / The End of the World?, Praha, Národní galerie v Praze 2000

Petr Pavlík: Poutnice / Girl Pilgrim, Praha, Gallery 2000

Petr Pavlík, Umění a život v Čechách aneb umění žít v Čechách, Praha, Středoevropská galerie a nakladatelství 1997

Chalupecký Jindřich, Nové umění v Čechách, Jinočany u Kladna, H & H 1994

Pečinková Pavla, Contemporary Czech Painting, East Roseville, G+B Arts International Limited 1993